„Ochrana dědictví minulosti sama brzdou není. Kulturní dědictví je bohatstvím a vizitkou úrovně společnosti a státu, jedním z prostředků k zachování identity, obrazu, tradice a hrdosti obyvatel v globalizovaném světě,“ říkají Stašek Žerava a Jan Kasl. Současně však upozorňují, že ochrany památek nelze dosáhnout „romantickým staromilstvím, chráněním všeho starého při odmítání nového“, ale pouze kvalifikovanou diskusí o podobě a limitech rozvoje.
Právě schopnost nalézat rovnováhu mezi ochranou hodnot a novými potřebami společnosti je podle odborníků klíčová. Památková péče by podle nich neměla být institucí, která pouze omezuje, ale partnerem hledajícím nejlepší možné řešení.
„Motorem obnovy nemovité památky je osvícený investor s kvalitním architektem,“ zdůrazňují. Památkář by neměl přitom vystupovat jako autorita s právem veta. „Měl by být rovnocenným členem týmu v diskusi o vyvažování zájmu investora, zájmu ochrany památkových hodnot v symbióze s širokou škálou ostatních veřejných zájmů,“ dodává.
Přestože je česká památková péče často kritizována za přílišnou konzervativnost, existuje řada příkladů kvalitních rekonstrukcí, konverzí i soudobých architektonických intervencí v historickém prostředí. „Není to však výsledek obecně fungujícího systému, ale příznivé konstelace, kdy se potkali kompetentní aktéři, kteří si naslouchali a respektovali se,“ konstatují architekti. Mezi nimi jmenuje osvíceného vlastníka, kvalitního architekta i vzdělaného a progresivně uvažujícího památkáře.
Polarizovanou debatu dnes vyvolává novela stavebního zákona a související změny v oblasti památkové péče. Zatímco někteří odborníci varují před oslabením ochrany památek, architekti zdůrazňují potřebu hlubších systémových změn.
„Novela stavebního zákona není ohrožením památkové péče, ale ohrožením status quo její současné, dávno přežilé a naprosto neudržitelné podoby,“ myslí si Stašek Žerava a Jan Kasl. Podle nich problém nespočívá v jednotlivých kompetencích Národního památkového ústavu, ale v celkovém nastavení systému.
Za důležité považují také jasnější vymezení rolí jednotlivých institucí. Národní památkový ústav by si podle nich měl zachovat především svou odbornou, badatelskou a expertní funkci a péči o nejvýznamnější památky, zatímco rozhodovací procesy by měly být transparentnější a odpovědnější.
„Pokud to společnost s ochranou nemovitého kulturního dědictví myslí skutečně vážně, musí naslouchat oběma stranám, nejenom jedné, jakkoliv úctyhodné straně – teoretikům, vědcům a akademikům. Ani ne jenom těm, kdo by mohli být systémovou modernizací české památkové péče existenčně nebo kariérně ohroženi,” vysvětlují Stašek Žerava a Jan Kasl.
„Česká republika má úžasné nemovité kulturní dědictví. A jeho ochranu, stavební obnovu a oživení nemůže nechat náhodě,“ uzavírají. Současně však bez změny pravidel a nastavení spolupráce mezi státem, památkáři, vlastníky a architekty nebude možné dosáhnout potřebné modernizace. „Bez odborné podpory a pomoci památkářů se neobejde ani investor, ani jeho architekt. Ale rámec a pravidla této spolupráce je nutné naléhavě změnit.“
Zdroj úvodní vizualizace: MS architekti
remspace
