„V řadě případů dnes převládá velmi konzervativní, někdy až rigidní přístup, který se nesoustředí pouze na ochranu skutečně cenných hodnot, ale fakticky omezuje nebo blokuje rozvoj měst,“ říká Jiří Nouza, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví.
Podle něj se debata v posledních letech nebezpečně vychyluje. Ochrana památek získává přednost před dalšími veřejnými zájmy – dostupným bydlením, hospodářským rozvojem nebo efektivním využíváním území, které už bylo dávno urbanizováno. Nejviditelněji se tento střet projevuje v Praze. Debaty o výškových budovách se pravidelně mění v ideologické bitvy, přestože se často netýkají historického centra, ale rozvojových lokalit.
„Nikdo nechce narušovat panorama Pražského hradu nebo historického centra Prahy. Obtížněji se však vysvětluje, proč obdobné výhrady vznikají i vůči výstavbě v oblastech, jako je Pankrác, Holešovice, Nové Butovice nebo Hloubětín,“ upozorňuje Jiří Nouza. „Město přece není muzeum. Je to živý organismus, který musí reagovat na potřeby současných i budoucích generací.“ Zejména ve chvíli, kdy česká metropole čelí chronickému nedostatku bytů, vysokým cenám a zároveň omezeným možnostem další expanze do volné krajiny.
Stejný úhlu pohledu má i architekt Michal Šourek, šéf ateliéru MS architekti, který má s projekty v historicky cenném prostředí dlouholeté zkušenosti. „Památková ochrana není ve střetu s ekonomickými zájmy v okamžiku, kdy se kulturní hodnota nemovitosti vyrovná s její tržní hodnotou,“ říká. Podle něj je cílem architekta i památkových specialistů najít řešení, které dokáže hodnotu historického místa nejen zachovat, ale často i zvýšit.
„Památkáři jsou partnery architektů čím dál tím víc, a v případech dobré praxe to platí i naopak,“ dodává M. Šourek. To je důležitý moment. Největší komplikací totiž často nejsou samotné požadavky památkové péče, ale jejich nepředvídatelnost. „Největší problém nevzniká tam, kde existují jasná pravidla, ale tam, kde jsou požadavky nepředvídatelné, mění se v průběhu přípravy projektu nebo jsou jednotlivými institucemi vykládány rozdílně,“ říká Jiří Nouza.
Michal Šourek připouští, že příliš tvrdý přístup může investice i život z historických center skutečně vytlačit. Zároveň však obrací pozornost jinam: „Jistě; položme si ale otázku, z čeho pramení příliš rigidní ochrana: z nedostatku kompetence nebo z nepochopení principů?“
Podle něj není hlavním problémem samotný systém, ale často nedostatek odborných kapacit a kvalifikace. Tento pohled se promítá i do debaty o připravovaných legislativních změnách. Zatímco část odborníků varuje před oslabováním ochrany kulturního dědictví, Michal Šourek odmítá soustředit diskusi pouze na pravomoci institucí. „Co by mu prospělo, je lepší personální vybavení – více odborně vybavených pracovníků.“
„Kdyby se v českých zemích již od středověku uplatňoval stejně rigidní přístup k rozvoji měst, jaký někdy vidíme dnes, je otázkou, zda by Praha vůbec získala podobu, kterou dnes obdivujeme,“ dodává Jiří Nouza. Připomíná Karla IV., který nechránil město jako skanzen, ale rozšiřoval ho, budoval mosty, univerzitu, opevnění i celé nové čtvrti. Stejně tak další generace přidávaly nové vrstvy gotiky, renesance, baroka nebo moderny.
Právě díky tomu je dnes Praha architektonicky výjimečná. „Město, které se přestane vyvíjet, začne postupně ztrácet schopnost reagovat na potřeby svých obyvatel,“ varuje Jiří Nouza.
Zdroj: ČTK
remspace
