Povolovací procesy považuje Jiří Nouza za klíčový problém současného stavebnictví – a to jak pro veřejný, tak pro soukromý sektor. „Investor dnes musí obcházet jednotlivé úřady a žádat je, aby si mezi sebou sladily stanoviska. A daná stanoviska si často protiřečí,“ popisuje stav, který podle něj přetrvává navzdory změnám zákona z let 2021 a 2023. Zklamáním pro něj byla zejména skutečnost, že odpovědnosti za rozhodnutí o veřejném zájmu se i po legislativních změnách často žádný úřad nechce ujmout.
Jiří Nouza se otevřeně vymezuje proti politickým slibům bez skutečné akce. „Politici slibují řešení, ale výsledky se nedostavují. Realita je taková, že se žádné byty nestaví – a my dál čelíme obřímu nedostatku. V Praze každý rok chybí přes 6 000 bytů – a když ten deficit trvá 15 let, logicky to žene ceny nahoru.“ Jako výmluvný příklad uvádí projekt Smíchov City, jehož příprava trvala více než dvě desetiletí. „To, že se nakonec podařilo sladit zájmy státu, developera i veřejnosti, je skvělé. Ale že to trvalo od roku 2003? Tak to opravdu není důvod k oslavám.“
Ačkoliv finanční objemy ve stavebnictví rostou – v roce 2024 šlo o zakázky za zhruba 700 miliard korun – J. Nouza upozorňuje, že tyto výsledky nepatrně zkresluje inflace. „Daných 700 miliard se dělí na čtvrtiny. Jedna jde do státní infrastruktury, tam je vliv pozitivní. Jde to nahoru, chodí tam velké částky. Letos to bylo 160 miliard, myslím, že příští rok to bude 185 miliard. Druhou čtvrtinou je zbytek veřejných investorů, jako jsou města, kraje a obce. A 50 % trhu tvoří soukromý investor. Nicméně – co se týká povolovacích procesů, tak tam čísla neukazují, že by se povolovalo,” dodal.
Kritizuje i politický přístup k inspiraci ze zahraničí. „Čeští politici si často přivezou ze Skandinávie nebo Německa jeden nápad a snaží se ho aplikovat u nás bez pochopení celého systému. To prostě nemůže fungovat.“ Jiří Nouza nevěří, že změna přijde sama od sebe. „Reforma bude dlouhá a politicky náročná. V roce 2012 jsme třeba navrhovali omezit počet městských částí v Praze – a reakce nebyla příznivá. Politici se bojí nepopulárních kroků, protože chtějí být znovu zvoleni.“
Přesto vidí jisté známky naděje: „Obce už mají zkušenost s tím, jak složitě náš systém funguje. A řada z nich už nechce jít tou starou cestou. Pokud se podaří vytvořit tlak zdola – od odborné veřejnosti, svazů, občanů – možná nakonec změna nastane.“ Na závěr dodává s nadhledem: „Jsem životní optimista, ale někdy si říkám, jestli to světlo na konci tunelu není jen vlak, který jede proti nám.“
remspace
