Podle Petra Urbánka, ředitele Pražské developerské společnosti, se na realitním trhu v posledních letech zrychlují projevy urbanizace, se kterou se potýkají velká města po celém světě. „V rámci tzv. lokálních okolností Prahy tu situaci jen ztěžujeme sami sobě známými způsoby, typu velký formalismus, povolování a tak podobně,“ uvedl.
Nejostřejší kritiku představy, že bytovou krizi vyřeší nové stavební postupy, zastal Martin Hubinger, majitel a CEO investiční skupiny Diagram. Modularitu, mikrobyty a podobné přístupy označil za „jeden nástroj úniku ze zoufalství“. „Malinkaté byty za mě nejsou odpověď, jsou únik,“ dodal. Nezpochybňuje však, že i takový produkt může být pro část lidí potřebný. Problém podle něj nastává ve chvíli, kdy se z nouzového řešení začne dělat obecná strategie.
Technologické inovace mohou pomoci, ale nenahradí funkční systém. „Dřevostavby jsou řešením pro to, aby se ta dostupnost bydlení zlepšila,“ řekla Blanka Nováčková, ředitelka Asociace dodavatelů montovaných domů. „Nemyslím si, že dřevostavby nebo modularita spasí všechno, dřevo má své limity – nemůžete ho dát všude. Jde spíš o jeho využití ve stavebnictví. Máme nedostatek pracovní síly, to ví ve stavebnictví všichni, cestou může být prefabrikace.“
Na to navázal Adam Greguš, manažer akvizic a investic ve společnosti IKONIX – prefabrikaci považuje za východisko, které ale naráží na stejnou bariéru jako běžná výstavba: „Budujeme modulární stavby, řešíme moduly koupelen, ale stejně jsme limitovaní tím, že projekt je složité povolit,“ uvedl.
Diskuse se dotkla také historické zkušenosti s modularitou. Martin Volf, Vedoucí výzkumního oddělení architektury a životního prostředí na UCEEB, připomněl, že velká část české společnosti už v modulárních budovách žije – v panelových domech. Podle něj by stálo za to znovu analyzovat, proč byl tento koncept opuštěn a zda jej dnes dokážeme uchopit lépe. Petr Urbánek k tomu doplnil, že panelová výstavba vznikala v úplně jiných podmínkách. Stát tehdy fungoval jako extrémně silný developer, který mohl stavět bez překážek, s nimiž se dnes potýká soukromý sektor.
Ekonomickou rovinu problému otevřel Kamil Jankovský ze společnosti CASPYAN. Podle něj lze uvažovat o rychlejší, levnější i udržitelnější výstavbě, současná situace tomu ale příliš nenahrává. I když se podaří snížit náklady na samotnou stavbu, trh tuto úsporu často pohltí jinde. „Například ceny pozemků jsou počítané agresivně, protože jich je nedostatek,“ uvedl.
Nedostatek pozemků pak přímo ovlivňuje skladbu bytů. Pokud investor koupí drahý pozemek nebo projekt, který ekonomicky nevychází, tlak se často přenese do dispozic. „Vzniká více menších jednotek, zejména 1+kk, protože umožňují dosáhnout vyšší ceny za metr čtvereční,” dodal Kamil Jankovský.
Silnou částí diskuse byla otázka regulací. Část panelistů volala po jejich výrazném omezení, část upozorňovala na rizika příliš volného trhu. „Možná se nebudeme muset tak soustředit na nalezení těch nejefektivnějších technologií v rámci extrémně přísných pravidel, když ty pravidla prostě zjednodušíme,“ řekl Martin Hubinger.
Proti úplné deregulaci se ale postavil Martin Volf. Připomněl, že normy často nevznikají samoúčelně, ale jako reakce na problémy, například zdravotní dopady nekvalitního bydlení. Pokud by vznikaly příliš malé nebo technicky nedostatečné byty, následky by podle něj nakonec nesl stát, například prostřednictvím zdravotního systému.
Podle Petra Urbánka by pravidla měla být co nejjednodušší, úplná deregulace by ale nebyla řešením. Problém podle něj spočívá hlavně v komplikovanosti a nevymahatelnosti pravidel, která se často překrývají nebo si protiřečí. „Rozvoj metropolí je navíc tak rychlý, že potřeba výstavby má spíš exponenciální charakter. Problém je v tom, že exponenciální charakter dokážeme rozpoznat až ve chvíli, kdy je pozdě,“ upozornil.
