Brownfieldy nejsou odpověď na všechno
Přestože česká města stále častěji staví svůj rozvoj na transformaci brownfieldů, panelisté varovali před příliš zjednodušeným pohledem. Podle Tomáše Ctibora, zakladatele a CEO platformy 4ct, není zásadní samotná existence brownfieldu, ale způsob jeho využití. Připomněl, že při přeměně velkých území je nutné stejně pečlivě řešit veřejný prostor, infrastrukturu i kvalitu života budoucích obyvatel.
Na význam kvality prostředí upozornil také Ondřej Jezbera, lead architekt studia Perspektiv. Podle něj by se už v počátečních fázích plánování neměly řešit jen objemy zástavby nebo ekonomika projektu, ale také každodenní život budoucích obyvatel. „Velice jemně řešili lidské měřítko a způsob, jakým se tam bude koncový zákazník cítit. Jak tam bude bydlet, kde si vychutná ráno kávu, kde si přečte noviny nebo kam půjde na tramvaj,“ popsal zkušenost ze spolupráce na rozsáhlém urbanistickém projektu se zahraničními architekty.
Ještě dál šel Jan Tesárek, ředitel Kanceláře architekta města Brna, podle kterého Brno nemůže svůj budoucí rozvoj postavit výhradně na dříve využívaných lokalitách. „Je potřeba smysluplně plánovat jeho rozvoj, nikoliv se dívat jen na místa, kde už se stavělo,“ uvedl. Současně ale upozornil na jednu z hlavních výhod brownfieldů: veřejnost bývá k jejich transformaci výrazně vstřícnější než k výstavbě na dosud nezastavěných plochách.
Rozvoj se netýká jen Prahy a Brna
Nejvýrazněji posunul debatu za hranice velkých měst Martin Krupauer, zakladatel architektonického studia A8000. Připomněl, že pojem brownfield bývá často spojován s atraktivními průmyslovými areály v centrech měst, skutečný problém je ale mnohem širší. „Naše Sudety jsou jeden velkej brownfield,“ řekl.
Podle něj řada měst a obcí řeší opačný problém než Praha nebo Brno. Nejde o nedostatek prostoru pro výstavbu, ale o nedostatek lidí, pracovních příležitostí a investic. Klíčovou roli proto budou hrát dopravní vazby. „Tam, kde budou koleje, tam bude život,“ zdůraznil.
Nové územní plány jsou v okamžiku schválení zastaralé
Nejsilnější shoda panovala v otázce územního plánování. Podle Martina Krupauera je problém už samotná délka procesu. „Město se nemůže plánovat šestnáct let,“ uvedl. Podobně hovořil také Jan Tesárek. „Praha má nový územní plán, ale je vlastně čtrnáct až šestnáct let starý. Brno má taky nový, ale vlastně je starý.“ Podle něj města potřebují pružnější systém, který umožní reagovat na nové potřeby bez komplikovaných změn celoměstské dokumentace.
„Je naprosto zásadní, aby město nastavovalo podmínky a principy rozvoje, ale zároveň ponechalo dostatek flexibility pro práci s jednotlivými lokalitami. Trh se vyvíjí a po pěti letech výstavby často zjistíme, že bychom některé věci potřebovali udělat jinak. Proto musíme navrhovat projekty tak, abychom byli schopni pomyslnou legovou kostičku z domu vyndat a nahradit jinou, aniž bychom narušili celý koncept,“ dodal Jan Kočí, vedoucí brněnské pobočky J&T Real Estate.
Města potřebují větší odpovědnost i motivaci
Závěr debaty se soustředil na otázku, proč se změny nedaří prosazovat rychleji. Podle Jana Tesárka chybí samosprávám dostatečná motivace rozvoj podporovat. Nová výstavba přináší městům vyšší náklady na infrastrukturu, školy nebo dopravu, zatímco přínosy nemusí být okamžitě viditelné. Řešením by podle něj mělo být nejen pružnější plánování, ale také úprava financování samospráv.
Jan Kočí pak kritizoval systém, ve kterém se do rozhodování zapojuje velké množství institucí, ale odpovědnost za konečné rozhodnutí často nikdo převzít nechce. „Všichni mají potřebu být součástí procesu, ale nikdo nechce dělat to rozhodnutí a převzít odpovědnost.”
