Debata o podobě Prahy často naráží na otázku, jak zachovat historický charakter města. Milorad Mišković ale upozorňuje, že ochrana minulosti nesmí znamenat rezignaci na budoucnost. „Praha by se měla zahušťovat. Praha je krásná dáma, ale bohužel stárne mnohem rychleji než jiná hlavní města v Evropě právě proto, že se někdo domnívá, že by měla zůstat taková, jaká byla před 100, 200 nebo 300 lety,“ říká. „Každé období, každých 30 až 50 let, by po sobě mělo zanechat trochu jinou architekturu, která navazuje na to, co už je postavené.“
Výškové budovy nepatří jen na Pankrác
Jedním z nejdiskutovanějších témat posledních let jsou mrakodrapy a výškové budovy. „Domnívám se, že developeři i investoři odvahu mají. Nejde o to vymýšlet něco, co tu ještě nikdy nebylo. Češi za posledních třicet let procestovali svět a viděli, jak fungují úspěšné projekty v řadě evropských i světových metropolí. Proto si dnes logicky klademe otázku, proč bychom podobně odvážné projekty nemohli realizovat také v Praze. Samozřejmě ne na Staroměstském náměstí nebo na Malé Straně, ale v lokalitách, kde mají své místo a mohou město obohatit.”
Zatímco Praha dlouhodobě soustřeďuje podobný rozvoj především do oblasti širšího centra a okraje města, Milorad Mišković je přesvědčen, že potenciál je mnohem širší. „Jsem přesvědčený, že Praha si zaslouží výškové budovy nejen na Pankráci. V hlavním městě vidím minimálně deset lokalit, kde by mohly přirozeně zapadnout do urbanistické struktury a stát se přínosem pro jeho další rozvoj. Právě tady ale narážíme na jeden z problémů současného metropolitního plánování.“
Milorad Mišković oceňuje schválení nového metropolitního plánu i změny stavební legislativy. Současně ale upozorňuje, že s ním Praha přichází pozdě. „Řada českých i zahraničních architektů, investorů a developerů se shoduje, že ani v místech, kde by výškové stavby dávaly smysl, je v dohledné době neuvidíme. A to je podle mě promarněná příležitost.“
Karlín jako důkaz, že odvaha funguje
Milorad Mišković má za sebou více než dvě desetiletí práce na proměně Karlína, který považuje za ukázkový příklad toho, jak může odvážná developerská a urbanistická vize změnit část města. Když na konci 90. let začaly první větší investice do tehdy zanedbané průmyslové čtvrti, mnoho lidí jim nevěřilo.
„Když jsme před lety vstupovali do Karlína, respektive když tam začali investovat Serge Borenstein a jeho investiční partneři ze společnosti Karlin Group, nepatřila tato lokalita mezi místa, o která by byl mezi developery velký zájem. Pokud si dobře vzpomínám, vedle rakouské společnosti Karimpol se tehdy prakticky žádný významný developer nehlásil k tomu, že by v Karlíně chtěl investovat a rozvíjet větší projekty. Právě proto bylo potřeba vidět potenciál lokality dříve než ostatní a věřit její budoucnosti.“ Dnes je Karlín jednou z nejžádanějších pražských adres.
Tančící dům jako lekce pro současnost
Jako symbol odmítání nových staveb uvádí Milorad Mišković příběh Tančícího domu. „Když se měl stavět, prakticky nikdo ho na tom místě nechtěl. Dnes je jedním z nejvýznamnějších landmarků Prahy.“ Podobnou zkušenost podle něj nabízí i budova bývalého Federálního shromáždění vedle Národního muzea.
„Architektura by měla být zajímavější, barevnější, kontroverznější a provokativnější. Provokativnější v tom dobrém slova smyslu.“ Podle něj je totiž často znakem kvalitního projektu právě to, že vyvolává debatu.
Zdroj: remtalks
remspace
