Architektura byla odsunuta na vedlejší kolej, protože zklamala. Zklamala ty, kteří od ní očekávali důležitou roli při budování ducha nové doby a formování správné společnosti. Tak to přece „sliboval“ Siegfried Giedion a Mezinárodní kongres moderní architektury – a ona místo toho přinesla sídliště, města podřízená automobilové dopravě, paneláky a hektary celoskleněných rastrových fasád bez výrazu a lidskosti.

Pamatuji se, jak celé rodiny jezdily obdivovat nové stanice pražského metra, ještě ne zcela dostavěnou Novou scénu Národního divadla nebo Palác kultury (pro mladší: tak se původně jmenovalo to monstrum na severní hraně pankrácké pláně). Dnes spíš vlastním tělem brání v práci těžké technice při výkopech pro nějakou novostavbu – anebo nocují na chodníku u prodejny mobilních telefonů před zahájením prodeje nového modelu.

Nestaví se! Nejdříve se to přičítalo hypoteční krizi, ale ta je už pár let pryč - a stále se nestaví. Nestaví se tak zřetelně, že to přestává zpochybňovat i politická reprezentace Prahy. „Můžete si za to sami – je to důsledek toho, jak jste volili v roce 2010!“ - distancuje se současná pražská primátorka od všeobecné neschopnosti či spíše neochoty obecních zastupitelstev překonávat negativní postoj svých voličů k výstavbě. Přitom podstatně víc by se mohlo – a možná mělo - stavět téměř po celé ČR, tedy nejen v Praze.