Jedním z největších problémů je podle něj současné „plánovací vakuum“. „Všichni tušíme, že současný územní plán brzy přestane platit a začne platit nový. Prakticky jsou zastaveny změny územního plánu a nikdo neví kdy (a jestli) ten nový plán bude. Je to veliká nejistota na trhu,“ popisuje.
Jak se změnil pohled na developery?
Podle Petra Paličky bylo negativní vnímání developerů částečně výsledkem politické rétoriky, ale také některých praktik z minulosti. „Nebudeme si nalhávat, že by developeři dělali všechno dobře,“ připouští. Dnes je však podle něj situace kultivovanější. „Nemusíme se bát, že se zastaví nějaký park. Na druhou stranu ne všechno, kde roste křoví a tráva, je park.“ Řada území, která lidé vnímají jako zeleň, jsou ve skutečnosti dlouhodobě nevyužité stavební parcely.
Na zastavování podobných parcel úzce navazuje efekt NIMBY. „Proti němu jako společnost nebojujeme dostatečně důrazně,“ říká. Chápe, že nikdo nechce stavbu za svým domem, ale připomíná: „Ten jeho dům také někdo napřed stavěl.“
V Praze, kde existuje přes padesát městských částí, podle něj často vítězí lokální zájem nad městským. „Je pěkné, že politik hájí svou městskou část zuby nehty. Ale z hlediska celého města je to sobectví.“ Stejný problém vidí u dopravních staveb: „Sto lidí drží v šachu půl milionu obyvatel, kteří potřebují, aby se doprava řešila.“
Kontribuce jako dočasné řešení
K plánovacím smlouvám a kontribucím přistupuje pragmaticky. „Vnímám je jako řešení, věřím, že dočasné, nedostatku systému.“ Vznikly proto, že městské části nemají dostatek příjmů z nové výstavby, ale musí financovat infrastrukturu. „Mají tu nepříjemnou vlastnost, že se promítnou do koncové ceny bytu. To prostě jinak nejde.“ Část nákladů nese developer, ale část i zákazník.
Problémem je i samotná praxe plánovacích smluv – zejména u velkých území s mnoha vlastníky. Sladit jejich zájmy je časově náročné a zdržující. Nový územní plán by podle něj měl umožnit, aby jednotliví vlastníci mohli postupovat samostatně.
„Například v Bubnech, když se má uzavřít plánovací smlouva se všemi účastníky probíhající územní změny, je několik velkých vlastníků, většinou developeři, kteří mají zájem území rozvíjet. Potom několik vlastníků malých, z nichž někteří nemají žádný zájem území rozvíjet. Jsou ale součástí změny územního plánu, a tak jsou také součástí plánovací smlouvy. To se ukazuje jako poměrně složitý problém – když je účastníků plánovací smlouvy hodně, sladit jejich zájmy tak, aby všichni byli schopni podepsat smlouvu,” popisuje z praxe Petr Palička.
Praha do výšky, nebo do šířky?
Nový územní plán podle Petra Paličky zatím příliš neumožňuje výškovou výstavbu. „Udělali výškovou pokličku nad Prahou a dobře to není,“ říká. Kompromis je podle něj nutný, ale debata by měla pokračovat. „Jiná cesta než do výšky pro velkoměsta není. Do Prahy se budou stahovat lidé, roztahování do šířky je nákladné a ani Praha není schopná to zafinancovat.“
Trh se podle něj posunul směrem ke kvalitě – a vyšším cenám. „Je fajn, že všechno je kvalitnější, ale stojí to peníze. Otázka je, jestli je to vždy potřeba.“ Jako příklad uvádí vinohradské domy – nejdražší bydlení v Praze, přesto bez rekuperace, chlazení či moderních technologií. „A přesto tam lidé chtějí bydlet.“
Novostavby splňují přísné normy, mají trojitá okna a umělé větrání. „Otázka je, jestli se v nich bydlí skutečně lépe.“ V kancelářském segmentu je posun podle něj jednoznačný – od tradičních dispozic k mixu s výrazným podílem společných a sociálních prostor.
Jedním z negativních důsledků přísných norem je podle Petra Paličky odchod zahraničních developerů. „Nemají na to nervy a nevyplatí se jim absolvovat mnohaleté povolovací procesy.“ Nejde o to, že by zahraniční bylo automaticky lepší, ale přinášelo jiný pohled a zkušenost. „Myslím si, že jsme je tak trochu vyhnali. A to mi tu chybí.“
remspace
