Jaká je příčina dlouhého povolování?
Příčinou je politická odvaha. My tady všichni už roky víme, co se má dít, nepotřebujeme nové analýzy, nepotřebujeme nové programy, ale odvážné politiky, kteří udrží myšlenku déle, než čtyři roky, nebo alespoň jeden rok. V posledních letech zažíváme každý rok nový rok se stavebním zákonem – třeba pro právníky je to výborné, protože developer, investor dnes není schopen se v zákonech vyznat – co dneska platí, a co už ne.
Politickou odvahu můžete sledovat už teď, protože je v parlamentu návrh na to, aby bydlení bylo veřejným zájmem. A jakkoliv vám všichni řeknou, že by se to mělo stát, tak se koukejte na politické diskuze a to, jestli parlament schválí jednoduchou větu: že by bydlení mělo být veřejným zájmem. Já si tipnu, že se ta odvaha nenajde. Nechá se to na příští volební období, kdy nás – ať už tam bude sedět kdokoliv – čeká zase velká změna ve všech ohledech.
A budeme opakovat totéž – že už budeme mít konečně jeden úřad a jedno razítko. Nebudeme, pokud se nenajde ta politická odvaha. Pokud vám zase někdo bude říkat, že není potřeba dělat systémovou změnu, protože to vyřeší digitalizace, tak (i bez ohledu na to, jak dopadla digitalizace v podání pana exministra Bartoše, která byla ve skutečnosti pouze elektronizací) dokud se nezmění základní struktura celého systému, budeme jenom digitalizovat chaos a na konci nám vznikne stejně chaos.
Možná by si současná vláda z krizového vývoje po letech mohla vzít ponaučení. A pokud bude mít to štěstí a dokáže ještě přesvědčit tu většinu, že tam má zůstat, tak by se možná mohli vrátit k tomu, co bylo odmakáno a stavět na tom. A přijít se skutečnou revolucí, protože čas na to, dělat drobné změny a napravovat ten systém, už dávno není – je potřeba do toho šlápnout trošku víc.
Jaký by měl být ideální vztah mezi územním plánováním a stavebním povolováním?
Základní problém je, že se veřejná správa má uplatnit v politice rozvoje území v územním plánování, a stavební povolování má být čistě technicistní věc, na bázi: má splnit – splnil.
Varoval bych před tím, že se nic nezmění – pojďme pořád tlačit, pořád opakovat, když budeme říkat, že se nic nezmění, tak se to nezmění. Teď nás čeká půl rok, kdy nám všichni budou vysvětlovat, že od podzimu už to bude všechno dobrý. Poznáte toho, kdo neví, o čem mluví, že mluví o dostupném bydlení – dostupné bydlení nikoho nezajímá, ekonomiku i národ zajímá dostupnost bydlení. To jsou dvě odlišné věci.
Dostupnost znamená, že otevřu stavidla, začnu stavět, a v rámci toho je nějaká malá množina, která se jmenuje dostupné bydlení, kam politici chtějí dávat finanční prostředky a podporovat část výstavby. Je to legitimní, stát a obce se mají na výstavbě podílet, ale bydlení, do kterého dá stát 7–10 miliard, nic nevyřeší.
Velkým tématem je, jestli mít nebo nemít jeden stavební úřad – tím, jak se to stalo politickým tématem v prvním volebním období, je tu velká kontroverze. Bez této zásadní změny nevyřešíme spoustu systémových problémů, které tu jsou, a nepohneme se. Když to necháme tak, jak to je, tak zůstáváme v drobných úpravách.
Stát si toho je dobře vědom, a pro své vlastní projekty si zřídil DESÚ. Je na to hrozně hrdý, jsou z toho nadšení, že to funguje a rychle povoluje. A všichni ostatní, co staví mimo veřejný sektor, se musí potýkat se stavebním úřadem, který je, nechají ty malé stavební úřady, ty stavební úředníky, kteří to musí řešit. Proč stát povoluje přes DESÚ, když má stavební povolování fungovat v normálním procesu? Nefunguje, tak nám všem dovolte fungovat stejně profesionálně, jako můžete fungovat vy.
Jaký význam má územní plánování z pohledu rozvoje území a financování?
Všechno začíná u územního plánovaní: všichni se dnes koukají na územní plán, jako že je to věc urbanistická, technická, ale to je základní ekonomický nástroj rozvoje území. Dokud si veřejný subjekt neuvědomí, že přes územní plán rozhoduje, jak se mu bude ekonomicky dařit, tak budeme pořád bojovat.
Kontribuce jsou nešťastné krátkodobé řešení rozpočtového určení daní. Abychom se toho zbavili, tak musíme začít s tím, že budeme vracet peníze, co vznikají v daném území, zpět do toho území. Například v Německu jdou finanční prostředky z výstavby do města, a když město podpoří výstavbu, tak z toho dostane ohromné množství peněz.
Jaká pak může být motivace toho města, aby podporovalo výstavbu, když pak ty peníze rozdá jiným? Dnes je hlavním benefitorem z bytu stát. Před 15 lety měl z průměrného bytu kolem 15 tisíc. Dneska má 1,6 milionu korun – a kolik peněz vrací do té lokality? Téměř nic. Praha mimochodem rozdá z bytů mnohem více peněz, než dostane sama.
Jaká pak může být motivace toho města podporovat výstavbu? V tom ti komunální politici mají pravdu, v tom já jim rozumím, ale asi není šťastná cesta si myslet, že dlouhodobě ten systém udržíme tím, že budeme nutit investory, aby ten gap platili, protože samozřejmě ho nebudou platit z ničeho jiného, než z hodnoty toho, co vystaví – to si nelžeme do kapsy. Samozřejmě se to projeví na konci na ceně – je to drahé.
remspace
