Budovy by se měly stavět především pro jejich uživatele a tak, aby nebylo nutné je za 30 let rekonstruovat, zaznělo na konferenci Real Estate Market: Udržitelná výstavba jako investiční příležitost. O udržitelné výstavbě se v Česku hodně mluví, realita se ale zatím s ekologickými vizemi spíše míjí. Nové projekty často podléhají trendům ze zemí se zcela jinými klimatickými podmínkami. Vyrůstají tak u nás třeba obrovské prosklené stavby, které se ale v létě přehřívají. Neefektivita domů se pak dohání fotovoltaikou či moderními technologiemi všeho druhu. Ty je přitom možné osekat na nejnutnější, topení je přežitek a zásadní je samotné architektonické řešení budovy – ať už v ní má někdo bydlet, nebo tam budou sídlit kanceláře. Na tom se shodli odborníci z oblasti rezidenčního developmentu a architektury na středeční konferenci Real Estate Market, která byla zasvěcená udržitelné výstavbě.
Ať už v dnešní době developer staví nový bytový dům, administrativní budovu, školu, nemocnici či jakýkoliv jiný objekt, měl by primárně myslet na to, aby byl funkční a kvalitní i za třicet let a nebylo nutné jej rekonstruovat. V tom právě může pomoci jeho architektonické řešení.
„Architektura má ohromný význam pro energetickou úsporu. Když je chytře udělaná, znamená to minimum technologií, které budeme v objektu potřebovat. Budova má být založena na principech a technologie mají být pouze pomocné. Nestačí jen nainstalovat fotovoltaiku a tepelné čerpadlo. Chytrou a udržitelnou budovu tvoří promyšlený návrh konceptu a také pohled dál za její design,“ řekl například Michal Čejka z nezávislého sdružení Centrum pasivního domu.
Jedním dechem ale dodal, že pasivní domy si rozhodně nelze představovat jako objekty okleštěné od designového, moderního řešení. Příkladem je mnoho realizací bytových domů (jako třeba těch u pražské Ladronky), škol, administrativních budov, sportovních hal i jiných objektů, které vznikly spojením principů pasivní výstavby se zdařilým designem. Naopak opakem energeticky funkčních budov jsou v našich končinách stále velmi oblíbené a mnohdy nepraktické prosklené stavby, které se v létě extrémně přehřívají.
Česko není Dubaj
„Prosklené budovy jsou možná krásné, mají skvělý design, ale z energetického hlediska nefungují dobře, musíme se o ně daleko více starat a dohánět to technologiemi. Budovy mají být především funkční, v Česku ale narážíme na nepřekonatelný problém právě té obrovské míry prosklení. My sem dovážíme budovy z úplně jiných klimatických pásem. Když to postavili v Dubaji, musíme to mít taky,“ dodal Čejka.
Podle Jana Řežába, majitele a zakladatele developerské společnosti JRD, se dá i výrazné prosklení stavby v dnešní době udělat pasivně, když se pracuje se správnou orientací vůči slunci a s využitím stínění, kdy se z okna dělá aktivní prvek. A okna mohou mít také speciální ošetření, například sluneční ochranu proti přehřívání. Na první pohled nelze poznat, že mají takovou funkci. Vždy je ale potřeba zapojit odborníky, kteří s takovou vizí pracují už u studie projektu. Jinak se až v průběhu realizace přijde třeba na to, že na dražší zasklení nejsou peníze. „Design by neměl vznikat bez vazby na širší udržitelné prvky. V případě bezemisní budovy by měl probíhat v diskuzi malé skupiny odborníků. Přitom stačí už v návrhu respektovat funkci domu, vyřešit rozumnou míru prosklení a jeho technické parametry a pak v kooperaci s ostatními experty vymyslet funkční systém. Děláme budovu pro uživatele, nikoliv pro kolemjdoucí, kteří si ji budou fotit,“ vysvětlil Čejka.
Neměli bychom být otroky technologií
V souvislosti s udržitelnou výstavbou se často skloňují technologie jako tepelná čerpadla, fotovoltaické panely či chytré ovládání domácnosti, které má pod kontrolou například vytápění a chlazení. „Rozhodně ale není cílem architekta použít co nejvíce technologií, vždy musejí dávat smysl. Ideální je, když je stavba sama o sobě soběstačná, fit, funguje, aniž bychom spouštěli souběh různých řešení. Nesmíme být otrokem technologií, měly by nám jen napomáhat,“ doplnil Štefan Šulek z architektonického ateliéru SOA.
„Když se bavíme o rezidenčních budovách, jediná technologie, kterou potřebujeme, jsou dva větráčky s rekuperací. Domy nic dalšího nepotřebují. Já sám bydlím v novém projektu, chytrou domácnost mám nastavenou na 22 stupňů a přes zimu se mi ani jednou nezapnulo topení. Topení je přežitek. S tím, jak se v létě otepluje, budeme jistě potřebovat chlazení, ale i s tím se dá pracovat, například pomocí pasivního zastínění, aktivní práce s východem a západem slunce, ale mnohdy stačí také aktivní rekuperace,“ přiblížil Jan Řežáb.
Problém přílišného přetechnologizování budov podle něj tkví také v tom, že každá technologie má nějakou životnost a po 15 letech je mnohdy potřeba všechny systémy vyměnit. I proto je minimalizace těchto prvků důležitá. Stejně tak nedívat se na budovy jako na solitéry, ale vnímat jejich provázání s územním celkem – aby výhody jedné budovy mohla využít i druhá, která je nemá. Podle Řežába by se také mělo pracovat s okolím zástavby, kde by měl být dostatek zeleně a vodních prvků.
Cestu k udržitelné výstavbě nakonec podle Řežába i Čejky v Česku brzdí především ti, kdo rozhodují o financování daných developerských projektů. „Investoři, developeři – to je většinou finanční profese. Takže se zaměřují především na výnos. Proto potřebujeme zvětšit i společenskou poptávku po udržitelné výstavbě a stejně tak i bič norem. Rezidenční developeři žádné takové věci dobrovolně dělat nebudou,“ řekl Řežáb.
Čejka k tomu dodal, že někdy v tomto případě funguje nátlak mateřských společností ze zahraničí, pakliže je na ni daná developerská společnost v Česku napojená. „Developeři u nás dělají skutečně jen to, co je na hraně, a když nemusí, nedělají to. Tahouny jsou pak zahraniční matky. Stane se tedy to, že v Česku náš návrh na pasivní řešení seškrtají, pak ho pošlou matce, a ta jim řekne, že to takhle nejde, že to musí posunout dál a respektovat její vizi. Návrh se mi pak vrátí v mém původním znění. Platí ale, že finančníci u nás mají větší moc, než jakou má ekologická vize.“ Přitom podle Čejky rozhodně neplatí tvrzení „pasivní výstavba je dražší než klasická“. V současnosti lze energeticky efektivní dům postavit za úplně stejnou cenu jako dům neúsporný. To se dá podchytit už v architektonickém zadání, což ale v praxi také někdy pokulhává. „Často chybí právě to pořádné zadání. Jeho analýza je velmi podceněná, nevede se nad ním patřičná diskuze, je napsané na jeden papír a tím to končí. V zahraničí se zadání tvoří půl roku, rok a analýza se dělá do detailu, až pak se jde k návrhu. Tohle u nás ještě není tak daleko, jak by mohlo být,“ dal příklad Štefan Šulek.
Developeři u nás podle účastníků konference často staví budovy v minimálním standardu a dívají se jen deset, maximálně dvacet let dopředu. Pro splnění ekologických cílů Evropské unie, které počítají s tím, že do roku 2050 musí být téměř všechny stavby v bezemisním standardu, je navíc nutné se ve větší míře zaměřit i na rekonstrukce starých budov.
Jiří Cihlář, energetický auditor ze společnosti CEVRE Consultants, přidal na konferenci i pro mnohé extrémní pohled, podle kterého by bylo ideální, kdyby do roku 2050 nevznikla žádná novostavba, jelikož je v Česku ohromné množství budov, které je potřeba v první řadě renovovat. „V rámci novostaveb bychom měli ruční brzdu zatáhnout už v roce 2028 na veřejných budovách a v roce 2030 na všech ostatních v soukromém sektoru.“
CzechCrunch
