Tak nebo tak, nedostatek efektivní, fundované a přesvědčivé teorie architektury, ač nepozorován a nepociťován, se projevuje v praxi: zakládá a prohlubuje problémy. Tak například se stává příčinou, východiskem nedostatečného hodnotového zakotvení ochrany stavebního odkazu minulosti. Tzv. památková péče dnes reaguje na společenskou situaci rozšiřováním svého záběru. Nevztahuje se už jen k barokním klášterům, ale třeba i k panelovým sídlištím – na základě argumentu, že i taková stavební substance reprezentuje významnou etapu „vývoje architektury“.

Vitruvius je dnes znám především prostřednictvím tří základních vlastností, kvalit stavby, které formuloval pojmy firmitas, utilitas, venustas – což se obvykle překládá jako pevnost, užitečnost a krása. Stojí za pozornost, že touto vlajkovou lodí Vitruviova díla se stala jen drobná poznámka v rozsahu jediného, nikterak rozsáhlého odstavce v jedné z nejkratších hlav první z knih společně s již připomenutým výčtem základních oborů architektury a oblastí budování staveb.

Časy se mění. V současné době – na rozdíl od slavné meziválečné a poválečné éry Sigfrieda Giediona - architekti „ducha doby“ nebudují, a mise formování společnosti jim může být leda k pousmání. Přece by – snad – ale měli budovat jinak, jak je k tomu nabádá Martin Heidegger. Už proto, že cesta k nápravě nestavění sotva vede vyšlapanými stezkami, sotva ji zajistí budování tak jako doposud.

Co si o „situaci nestavění“ myslí sami tvůrci architektury? Snaží se reagovat ve prospěch rozvoje svého řemesla? Jsou vůbec vybaveni k tomu, aby podpořili nebo dokonce „zařídili“ žádoucí obrat? Většina spisovatelů nerozumí literatuře více než ptáci ornitologii – zhodnotil Marcel Reich-Ranicki (nejvýznamnější německý literární kritik po druhé světové válce, papež literatury) teoretické zázemí, ale i řemeslnou výbavu dnešních tvůrců literatury. Situace současné architektury není o nic lepší.

Není divu, že „mlčící většina“ netleská stavebnímu rozvoji, ani na něj není zvědavá – ukázali jsme si v předchozích kapitolách. Veřejnost vnímá správně, i když jen intuitivně, novou výstavbu v kontextu ekonomického růstu jako něco, z čeho je vyloučena. Ekonomický rozvoj se většiny české společnosti příliš netýká a netýkají se jí ani přínosy stavebního rozvoje a nové architektury - nový byt v Praze, v Brně i v dalších velkých městech je pro střední třídu finančně nedosažitelný.

Ekonomický růst není nezbytně nutnou podmínkou rozvoje stavebního, ani rozvoje veřejného prostoru. Keller Easterlingová v práci Critical Space Practice 4: Subtraction na příkladech ukazuje, že odstraňování staveb, tedy bourání, nebo ještě jinak ne-budování, je druhou polovinou budování. A předkládá příklady z americké krize substandardních hypoték v letech 2007 až 2012, kdy v krajních případech byly rodinné domy, zatížené nesplácenou hypotékou, odstraněny.

Cenový vývoj trhu bydlení od roku 2016 dělá starost centrálním bankéřům, makroekonomům i komunálním politikům (konečně!) … Otázka a odpověď na ni, kolem níž jsme doposud jen kroužili, zřetelně vystupuje na pozadí ekonomické a sociální polarizace české společnosti: jaký vztah k výstavbě nových bytů může mít člověk, který by na koupi bytu musel vynaložit 240 svých měsíčních platů, tedy veškerý svůj příjem za dvacet let? Ekonomické a sociální elity zatím řeší rychlost povolovacích procesů - aby mohly rychleji stavět, tedy zvětšovat svůj obrat -, řeší úrokové sazby hypoték – aby mohly lépe prodávat, tedy zvětšovat svůj obrat - … a podobně.

Architekturu a vitální veřejný prostor řadíme k tomu, co má skutečně smysl (= otázky života, lidských vztahů, …, jednání a víry), dokonce na velmi významné místo. I kdyby nebyl vztah takových hodnot a ekonomického růstu zpochybněn ať už Sedláčkem, nebo Keynesem, už vzhledem k základním principům logiky by bylo chybou chápat vztah architektonického a stavebního rozvoje a ekonomického růstu jako vztah důsledku a příčiny.…

Praktická, fyzická architektura vždy vzniká v kontextu konkrétní společensko-kulturní situace: jejími složkami, těžko pominutelnými ve vztahu ke stavebnímu rozvoji, je rovněž praktické hospodaření a ekonomické uvažování stavebníka i obce. Ne nepodobně architektuře, také ekonomie se dnes (pravděpodobně) nachází na rozcestí, jak upozorňují četní ekonomové, například Kate Raworth, Steve Keen nebo Tomáš Sedláček.

Po triumfální jízdě meziválečné moderny a internacionálního stylu, kterými konečně „vybředla“ z historizujícího přešlapování v dlouhém devatenáctém století, architektura zpychla. A především ztratila zájem o participaci uživatelů i o veřejný prostor a sama sebe beze zbytku definovala: stala se „hot“. Pokud nám dnes jde o to, abychom obnovili atraktivitu architektury a stavebního rozvoje, musíme najít cestu, jak horkou a vysokodefiniční architekturu ochladit, jak obnovit její…

Proč se v Česku staví tak málo a tak obtížně? Proč má česká veřejnost ke stavebnímu rozvoji většinou apriorní negativní postoj? Ze zahraničí k nám přicházejí zprávy o řadě projektů moderní družstevní, skutečně participativní, (protože) svépomocné, výstavby. Takže další otázka: proč „to“ v Německu, ale i v Rakousku, Švýcarsku, v Dánsku či Skandinávii jde – a v České republice nikoli? U nás byly napsány a obhájeny na…

Komunikativní i materiální participace je východiskem specifického budování a bydlení, které je v českém prostředí označováno jako cohousing – aniž by zde byl uskutečněn nebo se alespoň blížil realizaci jediný projekt takového typu. V Německu jsou takové projekty častější a jsou uváděny v život skupinami lidí, sdružených v Baugemenischaft nebo Bauherrengemeinschaft, tedy ve stavebním družstvu nebo společenství stavebníků.

A nyní zpátky k participaci: vraťme se ke komunikativnímu aspektu architektury. Fasády budov se pokrývají elektroluminiscenčními diodami – stávají se obrazovkami, které vysílají do blízkého i vzdáleného okolí obrazy, ve spojení s reproduktory také zvuk. Společně tedy jde o kompletní audiovizuální díla, především reklamu.

Architektura - má-li být „bydlením“ v původním slova smyslu - musí být sdílená, musí nabízet prostor pro participaci. Měla by tedy být „cool“! Je naše současná, moderní architektura „cool“?

Exkursí k Heideggerově ontologii a fenomenologii a k Hölderlinově poezii jsme absolvovali okruh od participativních aspektů architektury a veřejného prostoru, od rezonance a komunikace společensko-kulturních hodnot a od jejích sdílení zpět k nim samým. Nebyla to cesta jednoduchá, pro řadu z nás možná málo záživná – ale určitě nebyla zbytečná. Rozhodující roli komunikativního aspektu architektury, zásadní význam sdílení této komunikace ve společenském kontextu a roli fyzického, urbánního veřejného prostoru jako platformy komunikace, o kterou se nám jedná, nyní už můžeme považovat za nepochybné. S tímto zjištěním můžeme postoupit k nahlížení komunikace, sdílení a veřejného prostoru v kontextu médií.

Ukazuje se skutečně dobrý a praktický důvod zabývat se komunikativními aspekty architektury – využitím, nebo snad renesancí těch „starých“ a stávajících, a také perspektivami nových možností, podob a způsobů komunikace společensko-kulturních hodnot prostřednictvím architektury. Než se za nimi vydáme, zastavme se ještě jednou u Friedricha Hölderlina. Kdo je tento génius , kterého většina z nás doposud neznala?

Pln zásluh [sice], leč přece básnicky bydlí Člověk na této zemi. - cituje Heidegger v jedné své eseji Friedricha Hölderlina. Pak vysvětluje: Když mluví o bydlení Hölderlin, má před očima základní rys lidského pobytu. Pobyt jako kategorii jsoucna, vlastní pouze člověku, představil Heidegger v eseji Bytí a čas: pobyt je jsoucno, jemuž v jeho bytí o toto bytí samo jde; pobyt si sám vždy [nějak] rozumí ze své existence.) … to, co se jinak nazývá existence člověka, budeme myslet z bydlení.

Architektura je fyzikální struktura vytvořená člověkem, aby v ní žili lidé, struktura trvající na daném místě a rezonující se společensko-kulturními hodnotami prostředí, které má povahu veřejného prostoru.

Architektura už zažila lepší časy. Branou k jejímu návratu na výsluní, které si užívala naposled v padesátých, možná šedesátých letech minulého století, má být veřejný prostor. Právě k němu mají (znovu) obrátit svoji pozornost architekti, protože formování fyzického, nejčastěji urbánního veřejného prostoru je základním úkolem a posláním jejich profese.

Stručně a výstižně je možné hovořit o konzumaci benefitů – mediaci – a zásobování jako o druzích urbánní komunikace, respektive o (dílčích) komunikačních funkcích urbánního veřejného prostoru. Poslední z nich – zásobování – je na ústupu, všechny tři navzájem odlišuje povaha jejich vztahu k benefitům města: konzumace benefitů ony hodnoty města a života v něm bezprostředně zahrnuje, funkce mediace jejich konzumaci zprostředkovává tím, že umožňuje lidem přístup (fyzický či vizuální) k ní, a funkce zásobování zajišťuje existenci benefitů saturací jejich potřeb surovin, energií a práce.