Nemá cenu vyjmenovávat, co se to na nás všechno sesypalo. Co vy – jako především ekonom – považujete za nejdůležitější pro řešení té současné takřka komplexní krize?
Musíme řešit podstatu problému. Pandemii jsme vyřešili vakcínou, dnes je třeba zasednout za jednací stůl s Rusy. Pro to však nejsou podmínky. Rusko je agresorem a Ukrajinci přirozeně brání svou zem. O jednání tak dnes nikdo nestojí, ačkoli ekonomicky se poškozujeme navzájem. Byť sankce dolehnou na Rusko nakonec mnohem tíživěji, než jak jeho odveta za ně poškodí Západ. Lidé to ještě nepociťují, ale dříve nebo později přijde zhoršení životní rovně i v EU. Už to sice částečně vidíme na účtech za energie, ale to je teprve začátek. Až se začne propouštět, pak najednou zjistíme, že pro každého nebude práce, a to třeba i na několik let. Leckomu bude materiálně hůř, ale hodně lidí v důsledku toho ztratí také smysl života. Ztráta zaměstnání totiž přináší zdravotní i psychické problémy. Pořád však tady ale nebudou umírat nevinní civilisté jako na Ukrajině, to je zásadní rozdíl, který bychom měli mít pořád na paměti. Nicméně nelze zastírat, že z konfliktu na Ukrajině mají hospodářský prospěch třetí, nezúčastněné strany – Čína, Indie, další asijské ekonomiky, ale také USA. Pro Evropu a zejména Rusko přináší ekonomicky jen škody. Když se dva perou, třetí se směje – někomu ta válka ekonomicky vyhovuje, my to každopádně nejsme.
Má to, co dnes prožíváme, nějakou obdobu v historii, zejména té řekněme moderní?
Ne, nemá. Ona ta historická srovnání jsou vždy dosti obtížná, ale myslím, že přinejmenším od roku 1989 Evropa v takhle kritické situaci, a to jak ekonomicky, tak politicky nebyla.
Už se opakovaně objevují výtky proti katastrofickým či alarmistickým vizím – a vy jednu z nich právě tvoříte?!
Ale kdo jiný má v tuto chvíli přicházet s realistickými prognózami, když ne ekonomové? Politici to dělat nemohou, ti jsou nuceni všechno lakovat na růžovo, ale to já nemusím. Současnou situaci opravdu nevidím utěšeně. Druhou věcí je, že média ten katastrofismus akcelerují. Když já řeknu něco negativního, ale vedle toho také pozitivního, tak z toho prvního novináři udělají titulek a to pozitivní nejspíš vůbec vynechají.
Hodně se mluvilo o selhání ekonomické prognostiky za poslední, respektive předposlední krize na přelomu první a druhé dekády. Současná krize je přitom nesporně mnohem hlubší i širší – má vůbec cenu něco předpovídat? A je tu také fenomén sebenaplnění negativních proroctví. Nebojíte se toho trochu?
Všichni jsme pod vlivem současného dění, to je jisté. Ale přesto si myslím, že to nejhorší z naší blízké budoucnosti nás teprve čeká. Ale – rád se budu mýlit. A dodám: 80 % populace zatím žádné větší problémy nemá. Zatím.
Je tato krize – jak se obvykle říká – také příležitost?
Z dlouhodobého hlediska přinese odstranění závislosti Evropy na dodávkách ruských surovin, což je žádoucí. Dosud s nimi žádný problém nebyl, leč nyní je patrné, že je Rusko používá jako zbraň. Nelze být do budoucna závislý na nespolehlivém dodavateli energií, byť by byl levný.
Víte, lidé mají poněkud krátkou paměť. Jistě, nikdo nemá rád Putinův režim, který právě vede vojenskou agresi proti jiné zemi a přitom umírají lidé. Ale co tu bylo ještě nedávno? Celá Evropa plyn a ropu kupovala obrazně řečeno od Brežněva. Tedy od toho Sovětského svazu, který v roce 1968 okupoval tehdejší Československo a u nás pak nastolil režim, který až do roku 1989 zabíjel na hranicích ty, kteří chtěli před tím komunistickým rájem utéct. Lidé přes ostnaté dráty nemohli, ale ruské suroviny ano. Plyn a ropa tehdy tekly plným proudem z východu na západ, mimochodem přes Rakousko a západní Německo právě od roku 1968, respektive 1973 – a tehdy to nikomu nevadilo.
Dobře, ponecháme pro teď politiku politikům a historii historikům. Jak dnes vidíte domácí realitní trh? Ekonomika už očekává problémy, podle Hospodářské komory se 27 % velkých podniků chystá na propouštění, ale zdá se, že ve sféře nemovitostí je trochu jinak. Poptávka je vysoká, ceny také, už i ty pandemií těžce postižené hotely se začínají plnit a investoři o ně mají zájem. Jak je to možné? A vydrží to?
Tak na rezidenčním trhu už k jistému zpomalování či ochlazení dochází. Poptávka je slabší, ceny už nerostou, a to může být předznamenání nějakého poklesu. Asi nebude plošný, ale v některých lokalitách a v panelových sídlištích by k němu mohlo dojít. Ale zase: záleží na tom, co se bude dít. Zatím to nevypadá moc dobře. Drahé energie, konec výhodného úročení hypoték a možná i větší nezaměstnanost … Může dojít i k propadu cen. Třeba o 15 %, což by ale vlastně mohlo korigovat jejich pandemický nárůst. Každopádně máme v OECD spolu s Novým Zélandem nejpřehřátější trh bydlení, ČNB mluví o 40% nadhodnocení.
Co komerční reality?
Logistika dostala velký impuls díky pandemii a internetovému obchodu. Tady se asi nic podstatného nestane, obliba e-shopů už nejspíš zůstane realitou. Kupní síla české populace je zatím značná, v delším horizontu ale snad mohou mít nějaké potíže kamenné obchody, i když je právě nyní podle všeho nemají. Co se kanceláří týká, tam rovněž nějaký větší pohyb neočekávám. Jistě, předpokládal se úbytek poptávky kvůli systému home office. Ale ono se ukazuje, že z hlediska produktivity práce je to nikoli ideální řešení. Výkonnost pracovníků doma prostě z různých příčin klesá, takže ve finále to, co podnik ušetří na kancelářských prostorách, ztrácí na výkonu a příjmech. Masový odliv lidí z kanceláří proto čekat nelze. Obecně je ale jisté, že i poměry na realitním trhu se zhorší. Prosperita, kterou česká ekonomika prožívala v letech 2014 – 2019, pomalu mizí a k další bude cesta dlouhá. Ale nepůjde o nějaké propady o desítky procent. A jak jsem už říkal, ještě nic není patrné, vážnější hospodářské problémy ještě nevznikly. V tomto segmentu to platí obzvláště – stavebnictví na vývoj hospodářského cyklu vždycky reaguje se zpožděním. Takže tu předposlední krizi, která začala někdy v roce 2007, naši stavaři pocítili až tak po třech letech, ale zase také k oživení celého sektoru došlo až po roce 2017 – stavebnictví bylo dlouho nemocným mužem české ekonomiky.
Jak dlouho ještě budeme bez problémů?
Přesně to nevím, ale každopádně zatím ekonomika jako celek nic nepocítila – ještě letos a nejspíš i v příštím roce bude HDP růst. To je oproti pandemii zásadní rozdíl – tehdy se HDP propadl o 5 % a od toho jsme ještě dost daleko. Vláda se sice trochu jistí proti kritice a tvrdí, že jsme v nejhorší krizi v dějinách České republiky, ale zatím tu podle ekonomických čísel žádnou krizi nemáme. Víte, stejně tak nejsme v žádné válce, to je prostě politická rétorika.
Kdy tedy vlastně ta krize přijde?
Pokud se tak či onak vyřeší problém s dodávkami ruských energetických surovin, tak vlastně pro krizi nebude žádný důvod. Svět, respektive Evropa sice prožívá velmi disharmonické období, ale to platí hlavně pro politiku, kde vládne velká nejistota. To je nepochybně potenciál pro krizi ekonomickou, ale ta se zatím nijak nezhmotnila. Od 2014 u nás vládne prosperita, kterou ani kovid neukončil, byť v letech pandemie to už byl blahobyt hodně na dluh. Teď nějaká korekce určitě přijde, už nelze dále nafukovat schodek státního rozpočtu, také stouply sazby a je tady inflace. S tou nic nenaděláme, podle mne tak ze 60 – 70 % jde o inflaci vnější, dovezenou: energie, čipy, válka. My sami jsme ji akcelerovali hlavně zrušením superhrubé mzdy – je na místě připomenout, že to bylo společné dílo ANO, SPD a dnes vládní ODS. Ale to všechno dohromady, i když to není příliš atraktivní mix, by nemuselo znamenat nějakou hospodářskou pohromu.
Tak tohle nezní tak úplně katastroficky. Ještě něco pozitivního?
Máme do těch horších času, co určitě přijdou, dvě velké devizy. Jednak skoro zázračně nízké zahraniční zadlužení, které by nám mohli závidět nejen Italové či Řekové, ale i Němci či Finové. A za druhé rekordně nízkou nezaměstnanost. Tyto výhody bychom neměli prohospodařit, protože řešení budoucích problémů ekonomiky mohou dost usnadnit. Ale s potížemi musíme počítat. Je to jako v bibli: po sedmi letech tučných zkrátka přicházejí léta hubená. Možná jich bude také sedm. Ale pak zase určitě přijdou lepší časy.
Petr Bým