Architektura a divokost

Jakub Kopec

Toto číslo časopisu mělo být původně zaměřeno na zoologické zahrady. Různé podněty, shrnuté v úvodním textu (rubrika východiska), však přesunuly naše pole zájmu mimo tato místa světské zábavy z nahlížení do omezených zvířecích výběhů. Pomyslné stírání hranic mezi lidmi a divokými zvířaty překročilo oblíbená celoskleněná rozhraní zoologických expozic. Zvířata se ocitla na svobodě, ve svých přirozených teritoriích, která se vlivem působení člověka významně ztenčila. Obsah čísla hledá možnosti, jak je znovu alespoň částečně rozšířit, a to nejen fyzicky, ale i významově. Snaží se o emancipaci z podřízenosti antropocentrickému pohledu na životní prostředí, o objevování nových ekologií vzájemného mezidruhového soužití. Ukazuje, že znovudivočení nemusí nutně vyústit v regresi, ale může podnítit fascinující transgresi.

Teoreticko-kritické pozadí časopisu zahrnuje Prolegomenu k novému urbanismu, jíž Sanford Kwinter vyzývá architekt(k)y k odkrývání a práci s návrhovými algoritmy odvozenými z dynamických aspektů prostředí. Rozhovor s Ninou‑Marií Lister poodhaluje problematiku interdisciplinárního plánování krajinné infrastruktury pro různé živočišné druhy. Příspěvek Richarda Wellera zdůvodňuje návrh Světového parku, propojujícího chráněné oblasti a biokoridory v planetárním měřítku. Hana Lesáková reviduje architektonicky a výtvarně pojaté intervence pro zvířata, které v posledních letech vznikaly v různých městských kontextech. Ivana Rumanová a Peter Szalay nahlížejí dvojí divočení bratislavského Lida, z nichž první spontánně vytváří přírodní bohatství v blízkosti městského centra a druhé usiluje o developerské naplnění komerčního potenciálu tohoto území. Text Borbály Soós představuje východiska práce avantgardního umělce a environmentalisty Petera Bartoše, který amatérsky šlechtil holuby a zajímal se o reintrodukci karpatských huculů do prostředí, z něhož vymizeli.

Výběr realizací a projektů se prolíná s výše uvedenými texty. Ilustruje péči o rozmanitá prostředí a možnosti citlivého rozvíjení jejich hybridních ekologií. Fotografická série Untitled (Good Times, Bad Times) zachycuje holubí adaptabilitu na hodinách vídeňského západního nádraží, ukrajujících pomyslný čas odvratitelnosti probíhajících globálních krizí. Bukolická architektura pavilonu z cihelných kleneb v indickém Peermade transformuje topografii terénu v nenápadné útočiště pro volně se pasoucí dobytek. Projekt Prostory krajiny navrhuje hybrid mezi architekturou a krajinou, v němž jsou architektonické elementy vyňaty z jejich tradičních hierarchií a nově uspořádány v logice nespoutané přírody. Oceněné projekty z celosvětové soutěže pro časopis LA+ CREATURE usilují o dekolonizaci urbánního prostředí ve prospěch nejrozmanitějších tvorů. Malá divočina v Ostdorfu představuje drobné intervence doprovázející zpřístupnění části krajiny, která byla ponechána napospas divočení. Realizace Ca’n terra na Menorce po vzoru Rudofským mapovaných nativních architektur zabydluje postindustriální jeskyni vytěženého lomu.

 ERA 21

Rodinné domy dnes

Hana Lesáková

Stabilní součástí téměř všech tematických čísel časopisu ERA21 je tzv. historické okénko. Tím se ohlížíme, abychom téma zakotvili v kontextu doby. Bez historického exkurzu jako by byla ERA21 neúplná.

V čísle zaměřeném na rodinné domy jsme si dovolili být v tomto ohledu trochu kreativní. „Historickou exkurzi“ jsme pojali formou osobních návštěv šesti starších rodinných domů. Vybírali jsme známé stavby z přelomu tisíciletí, tedy vznikající již ve svobodném porevolučním prostředí, ale zároveň prověřené léty užívání. Zážitky z prohlídek jsme pak zachytili formou krátkých reportáží (s. 26–49), které svými dokumentárními fotografiemi skvěle doplnil Tomáš Hejzlar.

Těžko říct, jestli se nám při naší cestě podařilo odhalit něco průlomového o stavu a tendencích české architektury individuálního bydlení. Směli jsme však nezprostředkovaně nahlédnout kousek života jejích uživatelů a za tuto velkorysost všem osloveným majitelkám a majitelům děkujeme. Byla to pro nás vzácná příležitost zachytit architekturu očima nearchitektů. Architekturu ve vedlejší roli, jako pouhé kulisy každodenních barevných osudů. Jakkoli totiž máme tendenci důležitost tohoto oboru vyzdvihovat, ve skutečnosti nakonec záleží hlavně na tom, s kým svoje životní kulisy sdílíme a čím se je rozhodneme společně naplnit.

ERA 21

Hlavou a rukama

Dalibor Hlaváček

Na benátském bienále architektury v roce 2018 postavilo katalánské studio Flores & Prats částečnou repliku barcelonské umělecké scény Sala Beckett v měřítku 1 : 1. Architekti vystavili také všechny materiály, které vznikly během práce na projektu, včetně pracovních modelů a nedokončených výkresů. Flores & Prats tvrdí, že důraz na fyzické vytváření věcí dává práci architekta řád nezávislý na náhodě, zakázce nebo okolnostech.

Zajímá nás tato dobrodružná cesta navrhování, kdy se ke každému projektu přistupuje jako k experimentu. Jak tvoří architekti, kteří i v digitální době mají potřebu kontinuálně ověřovat návrh formou fyzických modelů v různých měřítkách – od koncepčních 3D skic přes exaktní odlitky a makety v měřítku 1 : 1 až po realizované části stavby, na kterých se návrh prověřuje v životní velikosti, za použití reálných materiálů, konstrukcí, detailů.

Tuto cestu vám chceme ukázat prostřednictvím projektů, realizací nebo rozhovorů. Mimo jiné jsme vedli dialog s Momojo Kaidžimou u příležitosti její přednášky na FA ČVUT v Praze s názvem Architektonická etnografie. Představíme vám také studentské design–build projekty jako příkladnou aplikaci postupu, kdy proces navrhování vrcholí stavbou, kterou architekt sám realizuje. Slovy Renza Piana: „Myšlenka ve skutečnosti není ojedinělý dotek génia ani slovo, které vám zašeptá múza. Je to syntéza úsilí, které jste vložili do průzkumu, do experimentů. Myšlenka vzejde z procesu tak přirozeně, že je opravdu těžké poznat moment, kdy k ní dochází.“

ERA 21

Cirkulárně a „bez uhlíku“

Jan Soukup

Dosažení uhlíkové neutrality je aktuálním tématem všech oblastí lidské činnosti včetně architektury. Snižování takzvaných provozních emisí skleníkových plynů za pomoci nízké energetické náročnosti budov a obnovitelných zdrojů je bezesporu cesta správným směrem.

Novou výzvu představují zabudované emise, tj. takové, které v sobě nesou samotné stavební materiály. Nejsou vůbec zanedbatelné – podle odhadů budoucího objemu výstavby mohou naopak hrát zásadní roli ve zbývajícím emisním rozpočtu. Nové nadějné technologie musíme podporovat, ale nemůžeme na ně spoléhat v alibistickém vyčkávání. Kde tedy začít?

Zapojme se v co největší míře do podpory toho, co dává smysl už dnes, protože stavby, které nyní projektujeme, zde možná budou ještě za sto let. Dva vzájemně se doplňující směry nám mohou být vodítkem. S podporou biotechnologií – zvláště stavebních materiálů na bázi jednoletých plodin, které svými vlastnostmi mnohdy předčí materiály konvenční – můžeme dokonce proměnit stavby z producentů emisí na úložiště uhlíku. Velmi smysluplnou perspektivu budoucího vývoje nabízí také cirkulární architektura. Proměňme architekturu a problém v řešení.

ERA 21