Zatím jsme zjistili, že současná architektura nemá na růžích ustláno a že si za to může sama. Takové hodnocení a současně odsudek nepopírá čestné výjimky soudobých architektur, které obohacují život svých obyvatel a návštěvníků a jsou „aktivně přítomné“ ve veřejném prostoru fyzickém i virtuálním. Předchozí ovšem platí především pro situaci u nás, v okolních zemích a vůbec v Evropě je současné postavení architektury zřetelně lepší, ale ani tam architektura nemá to postavení a společenskou podporu, co mívala. Přesah ve smyslu zobecnění je tedy snad na místě. Není divu, že současná stavební aktivita zaostává za „slavnou érou“ architektonické moderny a internacionálního stylu: kdo by toužil po architektuře nemastné-neslané, která přináší sotva co nového, co by tu už tak nebo tak nebylo, a vyčerpává se v estetické exhibici?
